„Drž hubu, píčo. Já tě zabiju, stejně.“ Zašeptal hrubým a drsným hlasem, když kolem rychle prošel. Opět. Nebylo to poprvé.

Lucka už si hledala byt, do kterého by se mohla přestěhovat. Fatálně tristní situace se u nich doma opakovaly už roky. Stále dokolečka. Výhružky, za kterými následovaly tiché dny napjatého dusna, ponižování, a nebo jiné pichlavé věty, které se dokázaly zabodnout hluboko do srdce, ba ještě hlouběji.

Později následovaly omluvy, které už nikdo nebral vážně a nikdo jim nevěřil. Nevěřily jim ani Lenka, Zdeňka a Martina. Protože ony prožívaly doma něco podobného.

Zuzana jim věřila. Zuzana měla hezké manželství. Smutná slova Lucky Zuzanu nikdy ani moc nezajímala. Stále se opakovala dokola a vlastě bylo těžké jim uvěřit. Kolovrátek. Slova, věty ublížení, plné nářku byly vlastně na obtíž. Zahalovaly slunné dny zbytečně do šedivých mraků. Přivolávaly ponurou náladu. Martin je přece takový společenský člověk. Dost oblíbený. Úspěšný. Lucka určitě přehání. Kdyby to bylo tak zlé, tak by Lucka od manžela přece odešla.

„Zakopeme ji na poli, tam ji nikdo nenajde.“ Zvrácená slova plná jízlivosti Lucka nikdy nezapomene. Bolí. Jsou pořád s ní. Omluva, omluva, omluva, ta je sakra k ničemu. Jo, její manžel má dobré kamarády. Když se napijí, mívají samé lepší nápady. „Jsou to slova opilců“, řekne jeden. „To jen tak blábolí“, řekne druhý. Jenže, co když jednou se slova stanou skutečností? Co když se naplní jejich podstata? Láska odběhla daleko. Hodně daleko. Pryč. Nenávist vše dobré převálcovala.

Lucka se rozhodla, že si koupí pepřový sprej a schová si ho do postele pod matraci. Pro jistotu. Odejít není někdy snadné. Nejde to pokaždé rychle.

Týrané ženy nezavolají o pomoc, bojí se…. Počet případů domácího násilí vzrůstá.

Úryvek z článku Proženy.cz – cituji:

„Podle výzkumu provedeného Sociologickým ústavem AV ČR a Filozofické fakulty UK zažije některou z forem domácího násilí za svůj život 38 procent žen. Ty tvoří celých 95 procent obětí domácího násilí.„