Jednou šlo Neštěstí světem a v prachu u cesty vidělo sedět malé schoulené Štěstí.

Štěstí sedělo nešťastně shrbené do klubíčka, s hlavou sklopenou, rukama objímalo pevně svá bolavá kolena. Neštěstí to nedalo, jeho zvědavost byla veliká a zeptalo se Štěstí, cože se mu přihodilo, že je tak skleslé.

Štěstí odpovědělo tenoučkým uplakaným hláskem: ,, Sedím tu u cesty, samo, opuštěné a nevím, jak se mám dostat mezi lidi“. Neštěstí se začalo hlasitě chechtat: ,, Ha, ha, ha, ty nevíš, jak se máš dostat mezi lidi? To je přece strašně jednoduché. Půjdeš do ulic, půjdeš do domů, do luhů a hájů, všude tam, kde potkáš lidi. Sami po tobě sáhnou, budou ti rádi na blízku.“ ,,Nevím, jak to myslíš,“ zeptalo se Štěstí Neštěstí. ,,Inu,“ odpovědělo Neštěstí. „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Musíš to dělat jako já. Jde to samo.”

,,To není možné, “ řeklo Štěstí. ,,Vždyť jsem to zkoušelo tolikrát. Sedávalo jsem s lidmi u stolu, pochutnávalo si s nimi na dobrém jídle. Spávalo jsem s nimi v jemných peřinách, ale nikdy mě neviděli. Dohlíželo jsem, jak se lidé probouzí vedle svých blízkých, jak jim děti rostou a sílí, ale ani v tomto případě si mě nevšimli. Sedávalo jsem jim tedy přímo na hlavě, protékalo mezi prsty všedních dnů, ale nikdo mě ani mžiknutím oka nezahlédnul.“

,,To nechápu, zakabonilo se Neštěstí. Já když někam přijdu, hned se o mně ví. Lidé si o mně povídají dny i noci bez ustání, někdy jim nedám ani klidného spánku. Ani rána dospat nemohou. Nevěřím ti Štěstí. Pojď, půjdeme spolu, ukážeš mi, jak to děláš“ řeklo Neštěstí Štěstímu. Podalo mu ruku a šli spolu světem.

Od té doby Štěstí a Neštěstí chodí spolu světem pohromadě ruku v ruce. Jednou jsi dole, jednou nahoře.