„Mami, jaké je tvé nejvíc sprosté slovo, které znáš? Myslím to úplně nejvíc sprosté!“ ptají se mě jednou večer před spaním mé maličké sladké dětičky.

Zamyslím se. Pomyslím si, že jsou to malé děti. Co jim asi tak řeknu? Ze školky můžou znát asi slovo zadek, nebo třeba slovo hovno. Možná v té první třídě už padlo něco takového ostřejšího. Jak to jen správně říci, abych byla upřímná, abych je nenaučila omylem ještě něco horšího, než třeba znají.

„Prdel“ vyhrknu ze sebe zděšeně, protože si v tom okamžiku vzpomenu na mé nevinné dětství a poťouchle se usmívám. Myslím si, jak dobře jsem to ustála. „Á, ha ha ha, jééé, mami, to nic není, my známe jiný slovo.“ V růžovém pokojíčku se ozývá rachot a výkřiky smíchu dvou malých raubířek. „Co jako znáte prosím tě za jiný sprostý slovo?“ Zeptám se dětí bez obav a jsem si naprosto jistá, že přijdou s ničím pobuřujícím, co by mě nemile překvapilo. „Já už žádné horší slovo neznám,“ odpovídám.

„Á, ha ha ha mami, fuck you mother fucker. “ „Cože? Co jste to říkali, kde jste to vzali prosím tě?“ „Á, ha ha ha mami, fuck you mother fucker“.

Znovu se dětí ptám, jak na to přišly. „Ve škole mami, ve škole“. Nesnažím se jim to ani raději překládat. Obvykle děti učím anglicky, tentokrát mé vysvětlování dětem nevnucuji. Vůbec mi nevadí, že nevědí, co ta slova znamenají. Dokonce jim lžu, když se ptají na opravdový význam anglických slov a chtějí, abych jim je přeložila. Jen si vzpomínám na slova mých kamarádek: „Až budeš mít děti jednou ve škole, stejně tomu nezabráníš, “ říkávaly a já jsem jim nevěřila.

Dětem jsem vysvětlila, že se to neříká. Od té doby byl dlouho klid. Později však přišly horší věci. Někdy vyprávím někomu ze známých „ty horší věci“, většinou mě všichni pevně ujišťují, že to nic není a že přijdou „ještě horší věci“. Mne tedy utěšují rodiče se staršími dětmi a já utěšuji rodiče s mladšími dětmi.