Má lásko, chtěla jsem tě najít, pevně uchopit a nikdy nepustit, ale unikala jsi mi mezi prsty. Pozvolna. Čím víc jsem tě svírala, tím rychleji jsi mizela. Nenápadně. A najednou, najednou bylo po všem.

Hledala jsem tě tak dlouho, tvoje stopy a vůně, která po krůčcích vcházela do mé duše. Jak nepatrné a pomíjivé byly tvé doteky. Neznámé, jemné jako kapky rosy skryté v pavučinkách jarní trávy, která svítí svou opojně zelenou barvou do rozbřesků rána.

Moudrá květena jara dává sílu všemu novému, kyprému a vlahému. V ten moment, když všechno staré odchází, rodí se nová krása. S neutuchající krásou přírody, kde zrození je lékem na bolest, tam nacházím své utišení, neb žal se tiše složí k spánku, jako omamná vůně uvadající bílé lilie.

Nekonečný cyklus zrození a umírání dává světu ohromnou sílu zázraku. Toužím uložit svou hlavu plnou beznaděje k spánku spolu s neutišitelnou touhou, která mi nedá klidnou chvilku. Ukolébat navždy ve stínu lípy. Tiše.