Má lásko

Má lásko, chtěla jsem tě nají, pevně uchopit a nikdy nepustit. Ale unikala jsi mi mezi prsty. Pozvolna. Nenápadně. A najednou, najednou bylo po všem.

Hledala jsem tak dlouho, tvoje stopy a vůně po krůčkách vcházela do mé duše. Jak nepatrné a pomíjivé byly tvé doteky. Neznámé, jemné jako pavučinky v kapkách rosy jarní trávy, která svítí svou opojně zelenou barvou do rozbřesků rána.

Moudrá květena jara dává sílu všemu novému, kyprému a vlahému. V ten moment, když všechno staré odchází, rodí se nová krása. S tou krásou přírody, kde zrození je lék na bolest, tam nacházím své utišení, neb žal se tiše složí k spánku, jako omamná vůně bílé lilie.

Nekonečný cyklus zrození a umírání dává světu tu nekonečnou sílu zázraku. Toužím uložit svou touhu k spánku spolu s neutišitelnou nadějí, která mi nedá chvilku klidnou. Ukolébat tě navždy ve stínu lípy. Tiše.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s