Smečka vlků zaútočila na jelena, měli jasný plán. Obklíčit, tajně a tiše, zaútočit, nečekaně a hbitě, usmrtit.

Každý z vlků měl svůj přesně daný úkol, kterého se držel.  Náhle se vynořili z pozadí sněhem zavátých kopců. Jelen je spatřil příliš pozdě. Jejich lesklé hladové oči zařezávaly ostrý pohled do sametově jemných očí statečného šesteráka. Boj na život a na smrt, zápas šesti proti jednomu.

Smyčka se začala utahovat příliš rychle. Nebylo úniku. První zakousnutí ostrých tesáků, tak prudká a bolestivá. Krvavé stopy ve sněhu, který se třpytil ve sluneční záři, pokrývaly bez utišení kapky rudé, teplé, lepivé krve. Temně červené stopy zanechávaly vzkaz hladovým šelmám, že přichází jejich čas. Čas umírání.

Jen ten nejlepší ze smečky smí zasadit konečnou ránu. Zranitelná krční tepna. Jedna jediná rána parožím by mohla být pro vůdce smečky smrtelnou. Ale on nemá strach, nebojí se. Silnější vyhrává. Marné úskoky oběti, bolestivé zoufalství šílené bezmocnosti.  Další bodavé zásahy, jeden za druhým, život utíká pozvolna děsivým neúprosným tempem.

Kopýtka bořící se ve sněhových závějích, poslední marné výskoky a s posledním výdechem uniká život kamsi do chladivého odpoledne divoké matky přírody.