Ráno vstanu první, doma vládne krásné ticho.

Připravím dětem snídani, to šero, ten klid, ta pohoda. Jsem sama v kuchyni. Teď bych si dala kávu. Kávu a jablečný závin s rozinkami, sypaný moučkovým cukrem. Není čas.

Je půl osmé, budím děti. Oblékat, učesat, nasnídat, vyčistit zuby, učebnice. Zkontrolovat si první pracovní emaily. Mladší ze dvou dcer připojit k výuce. Všichni rádi vidí a nadšeně se vítají. Pozitivní úsměvy dětí.

Teď ještě připojit druhou dceru. Visí na počítači a komunikuje se spolužáky. Je veselá. V okamžiku se rozčílí, protože musí končit. „Mami já nechci. Mami a proč? Mami, já nebudu!“ „Dělej honem, budeme poslední“ dodávám a můj úsměv se vytrácí.

„Mami, mně to vypadlo“, křičí o patro níž mladší dcera a já běžím zbrkle po schodech dolů, div se nepřetrhnu, protože mi do toho zvoní ještě pracovní telefon. Uf, nebyl to pracovní telefon, popletla jsem vyzváněcí tón, byl to soukromý, ten počká. Nedaří se mi navázat spojení s paní učitelkou druhé třídy. Volám jí. V dálce, na druhém konci telefonu slyším špitat její dvě děti. Mám pocit viny, protože vím, že volám v nevhodnou dobu. Dáme to dohromady. Jsme opět on-line.

Tři vteřiny ticha. Opravdu? Máme dobré spojení? Funguje wifi? Vše v pořádku, děti se učí. Zázrak.

V naší domácnosti zavládnul organizovaný chaos.

Slyším, jak děti čtou nahlas. Všichni vzájemně komunikují. Mé dítě mlčí podivně dlouhou dobu. „Nevím, kde jsme mami, já jsem se ztratila.“ Zvoní mi telefon, pracovní. To musím vzít. Za chvíli bude přestávka. Rychle dám vařit rýži. Děti mají půl hodinku přestávku. Snažíme se udělat si úkol z českého jazyka, aby dceři zbylo pár volných minut na hraní. Psaní ale navazuje na text, který nám předtím unikl. Vracíme se k článku. Zase mi zvoní pracovní telefon.

A co mé pracovní e-maily? Hrrrrr na ně!

Jak je na tom druhá dcera vlastně? Vyběhnu schody nahoru. Slyším anglické věty. Je to dobré, učí se. Nepálí se mi rýže? Něco cítím. Jen tak doběhnu k hrnci. Začíná hodina matematiky. Jejda. Zvoní kurýr. Prý mi ráno volal, ale já mu to nebrala. Vybavuje se mi můj ranní zmeškaný hovor. Peníze, karta, kde je moje kabelka? Já nemám klíče!

Kafe, potřebuji kafe. Proč jsem si ráno neudělala to kafe? Rychle, rychle, rychle.