Na dně sklenky ležela kaluž temně rudé nakyslé pachutě života. To dobré pominulo a zbylo jen ulepené sklo s otisky příšerně matných doteků mých prstů, které ještě navíc zdobily zbytky mdlé rtěnky.

Co může být horšího? Co může být horšího, než rozbředlé vzpomínky a lítost. Brnění rtů promění se lehce v kurážný optimismus, který umí hbitě vystřídat oplzlá lítost. Soudíš sám sebe a nevíš, jestli si řekl už všechno. Ani já to netuším. Klidně už zmlkni, protože já jsem v tom sama. Každý z nás je v tom úplně sám. Sám se narodíš a sám také zemřeš.

Stokrát vyřčená pravda, která páchne samotou jako tvé doteky, které se rozletěli do černé propasti vzpomínek, neb tam také patří a tam navždy zůstanou, pohřbeny. Přidám ještě tíhu vzpomínek. Přisypu hlínu z mé bílé dlaně a rozptýlím všechny vzpomínky na víko černé rakve. Pak už jen spadané listí, vůně záhrobí a znovu to kyselé víno. Ádié.